Touha po vzdělání

Vždycky jsem si přála, aby moje děti měly co nejlepší vzdělání. A chtěla jsem to hlavně z toho důvodu, že já jsem si to dopřát nemohla. Bohužel jsem si to dopřát nemohla, ale hodně jsem po tom toužila. A už jako malé dítě jsem si říkala, že bych byla nejraději učitelkou. Moc ráda jsem si hrál s hračkami a dělala jsem, že jsou to mí žáci ve škole. A že já jsem jejich učitelka. Takže jak vyšlo najevo i později, bylo jasné, že vzdělání bude moje jedna velká priorita. A vzdělání mě neopustilo, ani když jsem končila devátou třídu základní školy. Chtěla jsem jít na gymnázium anebo na nějakou ekonomickou školu. Ale nakonec to dopadlo tak, že jsem šla na zdravotnickou školu. Protože na gymnázium jsem se bohužel nedostala.

Asi jsem neměla tak dobré známky, jaké jsou nutné pro Gymnázium. A zadruhé ekonomka už byla plná. Možná bych se tam dostala, ale asi jsem měla nejnižší výsledky na přijímacích zkouškách. Sice mě to hodně mrzelo a nevěděla jsem, proč to tak je. Nicméně ale záchrana byla zdravotní škola. To jsem ale bohužel nedodělala, protože je moje maminka onemocněla a musela jsem jít do práce.

A tak jsem místo studia pracovala. A musím říct, že mě to hodně mrzelo. Chtěla jsem studovat, ale maminka mi nemohla bohužel už platit školu a nikoho dalšího už jsem neměla. Byly jsme s maminkou sami, a tak mně nic jiného nezbylo, než odejít opravdu ze školy a jít pracovat. Později jsem se už ke studiu nevrátila. Jsem ráda že maminka je úplně zdravá a hodně si spolu rozumíme. Obě víme, že vzdělání je důležité, ale není to zase všechno. Ale na druhou stranu si říkám, že pokud je možnost kvalitního vzdělání, tak je zase skvělé té výhody využít. Já pro mé děti lepší vzdělání chtít budu. Tedy když ony to budou chtít. Nutit někoho do dalšího studia nemá cenu, protože učit se musí chtít každý sám.